Co ocení dominantní partnerka

Co nejvíce oceňuje na svém submisivním partnerovi? To prozradila jedna z uživatelek diskuzního fóra chastitymansion.com:

Takhle to funguje u nás. Pravděpodobně se to liší od toho, jak funguje většina ostatních žen, které jsou ve vážných vztazích dom/sub.

V ložnici mám rozhodně hlavní slovo já. Partner mě má držet a hladit a čekat, až mu dám náznaky, co chci, ať už je to jen mazlení, orální nebo skutečný sex. Někdy řekne, že mi chce jen dát najevo, jak mě miluje – to je jeho způsob, jak říct, že by tentokrát raději neměl orgasmus, i kdybych mu ho zrovna chtěla dopřát. Udělá mi orál nebo cokoli, co chci, ale raději by tu noc neměl skutečný sex. To není až taková oběť, jak to zní, protože i když je uvnitř ve mně bez orgasmu, cítí se stejně dobře a milovaný jako já.

Mimo ložnici mám na starosti náš společenský život. Rozhoduji, kdy půjdeme tančit nebo na představení nebo na návštěvu přátel atd. Jinak jsme si rovni. Většinu vaření dělá on, protože jeho práce je dvě minuty od domu a než přijdu domů, může mít večeři téměř hotovou. Navíc ho vaření vlastně baví. Protože oba pracujeme na plný úvazek, sobotní dopoledne obvykle patří domácím pracím. Oba je děláme, dokud nejsou hotové, takže zaberou polovinu času. Tak máme víc času na společnou zábavu. I když i při domácích pracích trochu blbneme.

Domácí práce

To, co mi dává pocit, že jsem milovaná i mimo ložnici, jsou drobné promyšlené věci, které, doufám, většina mužů tady dělá automaticky. Když přijdu domů z práce, přivítá mě ve dveřích objetím a polibkem. Když jsme někde venku, třeba v obchodním centru, vždycky mě drží za ruku. Nosí mi tašky a otevírá mi dveře. 

Když jsme spolu sami, povídáme si. Opravdu se stará a naslouchá. Chce slyšet o mém dni nebo o nějakém mém nápadu nebo o něčem, co mi přijde zajímavé, a reaguje na to. Moje malá přání ukládá někam do koutku své mysli, a když to nejméně čekám, jedno z nich se objeví. Vzpomínám si na loňské léto, kdy sehnal skvělá čerstvá rajčata v sezóně a každé ráno mi připravil přílohu, kterou jsem si vzala s sebou do práce, abych si mohla dát svůj oblíbený sendvič místo toho, abych jedla z automatů v bufetu. Firma přestala prodávat skutečné obědy, když udeřil Covid, a už je nikdy neobnovila.

Společné nakupování

Možná nejdůležitější však je, jak dobře mě zná. Když večer vejdu do dveří, okamžitě podle mého obličeje pozná, jestli jsem unavená a utahaná, jestli jsem měla špatný den, kdy se mi všechno nepovedlo, nebo jestli jsem měla skvělý den. I když se to snažím skrývat, abych ho nezatěžovala svými problémy, stejně to pozná, jakmile mě obejme a políbí, a zeptá se mě, co se děje. Pokud mám špatný den nebo jsem zpráskaná, zdrží trochu večeři a posadí mě. Pohladí mě po ramenou nebo po chodidlech a lýtkách a nechá mě, abych se vyventilovala. Když řeknu, že o tom nechci mluvit, trpělivě počká, jen mě jemně masíruje, dokud to ze mě nepraskne a nedám to ze sebe všechno ven. Umí ve mně číst jako v knize a je tu pro mě vždy, když něco potřebuji nebo chci.

Není však dokonalý. Někdy, když jsem šťastná, mám dobrou náladu a chci si hrát a vtipkovat, ale někdy je to jen proto, že se cítím milovaná a výjimečná. Má problém poznat ten rozdíl. Jako před pár týdny, kdy tak trochu zničil romantickou výjimečnou chvíli tím, že si dělal legraci. Pomalu se to ale učí, jako třeba na Valentýna, kdy si vedl lépe. Možná budeme muset mít ještě jedno nebo dvě sezení s pravítkem, aby se to naučil. LOL Dělám si legraci.